Neji xD

Pondělí v 10:56 |  Naruto
Počet komentářů: 1
 

Ichigu

Sobota v 17:53 |  Bleach
tenhle obrázek je boží,moc sladkej:*
Přidat komentář

Bleach obr.

Sobota v 17:41 |  Bleach
Bleach vs Naruto
Přidat komentář

Bleach

Sobota v 17:35 |  Bleach
Hlavní postava, Ichigo Kurosaki je vlastně obyčejný student, (jak to bývá) s vysokou tzv. duševní energií, která čím vyšší je, tím lépe může vidět duchy. Jednou se náhodou v jeho pokoji ukáže Rukia Kuchiki, shinigami(bůh smrti), který čistí světy od zlých duchů hollow. Hollow byl nedaleko od domu, takže Rukia zaútočila, přičemž nepozorovaný Ichigo vše viděl. Rukia v souboji málem padla, konečně jí došlo, že ji Ichigo vidí a po krátkém seznámení ho probodla katanou, přičemž mu darovala svou duševní sílu shinigami. Ichigo, nijak nepřekvapen sílami shinigamiho, porazil Hollowa. Další den se Rukia objeví v jeho pokoji jako zcela normální člověk.Ichigo poprvé shinigamimRukia se nemůže vrátit do Společenstva duší, protože by byla potrestána. Zůstává tedy s Ichigem v reálném světě a nutí ho pomáhat lidem. Zvrat ovšem nastane, když jsou pro Rukii posláni dva shinigami ze Společenstva Duší,(dále Soul Society) aby byla popravena. Z důvodu předání svých sil člověku, což je zakázané. Přestože se Ichigo snaží Rukiu nedat, se značnými ztrátami je poražen a snaží se Rukiu dostat zpět. Ztratil i své schopnosti shinigami. Zde se setkáváme s novými postavami, alias Uraharou Kisukem a jeho obchodem, kteří ho dovednostem opět doučí a poté se Ichigo s přáteli a s Shihouin Yoruichi, jednou z přátel Urahary dostanou do Soul Society, kde se snaží dostat do Seireitei pro Rukii.
Přidat komentář

Nový tým 7?

Pátek v 13:38 |  Naruto
Přidat komentář

Sen 3/3

Pátek v 13:21 |  city a citáty
19.listopad Dívce je špatně. Celá se třese a chvílemi ztrácí vědomí. Tuší, že se blíží její konec. To, po čem tak moc toužila.
Je slabá, pozvolna jí docházejí síly. Téměř nevnímá rámus, který se ozývá z chodby vězení.
"Tady to je!"Slyší mužský hlas. Má pocit, jako by ho odněkud znala.
Dveře se otevřou a dovnitř vpadnou čtyři muži.První z nich si okamžitě sejme z ramen plášť a zabalí ji do něho. Dívka ho pozná...
Je zraněný, z pravé paže mu odkapává krev, avšak jinak se zdá být v pořádku. Ovládne ji vlna štěstí.
Zachránil se. Ba co víc, nezapomněl, vrátil se pro ni!
"Zabil jsem ho," usměje se na ni smutně. "Už ti nebude ubližovat."
Dívka sebere poslední zbytky svých sil, zvedne ruku a pohladí ho po tváři. "Sebastiane…"
Pak se její paže sveze na zem a ona už se nepohne. Je mrtvá.
Bratr se nad ní sklání a stěží zadržuje slzy. Ví, že selhal. Přišel pozdě.
Pozorně si jí prohlíží.
Co to s ní to zvíře udělalo?! Kam se poděla její krása a radost ze života?Tohle přece není jeho malá sestřička! Nemůže být…
"Pane, měli bychom jít," osloví muže jeden z jeho druhů.
"Ano, jistě," vzpamatuje se Sebastian.
Vezme dívku do náručí a vydá se s ní za ostatními.
Nenechá ji tu!
Když už jí nedokázal zachránit život, alespoň ji řádně pohřbí…
Jak přejde po místnosti, na dívčinu tvář dopadne slabý proužek světla, který sem proniká malým zamřížovaným okénkem u stropu a já mám možnost spatřit její obličej.
Ustrnu. Čekala jsem cokoliv…
Přestože je nepřirozeně bledá, poznám ty rysy, oči, všechno.
Ačkoliv je to absurdní, není pochyb.
Ta mrtvá dívka… jsem JÁ!!! "Ááááááá!"
Můj křik přiláká Pavlínu
"Co to tu vyvádíš?" zeptá se překvapeně.
Nevím proč, v náhlém návalu sdílnosti jí vyklopím obsah svých snů, které na sebe navazovali. Vezmu to pěkně dopodrobna, nevynechám jediný detail.
Na Pavlínu můj příběh udělá obrovský dojem.
"Teda ségra, co já bych za takový zajímavý sny dala," přizná mi obdivně.
Hm, paráda. Já její nadšení nesdílím.
"No jasně, ještě řekni, že by ses taky chtěla dozvědět, že tě někdo umlátil k smrti."
"To ne, ale je to úžasný!" přesvědčuje mě.
Nemá smysl se s ní hádat. Raději se vyhrabu z postele a protože hodiny nad mým stolem ukazují osm hodin, jdu na snídani.
21. Listopad
Zatraceně, za pět minut zavírají!
Přidám do kroku, abych stihla náruč knížek z knihovny včas vrátit.
Bohužel přehlédnu kluka, který vyjde zpoza rohu a je nevyhnutelné, že se v příštím zlomku sekundy srazíme.
"Strašně se omlouvám," slyším kajícný hlas, když ze země sbírám knihy, které mi nárazem vypadly z ruky. Jako bych ho už někde slyšela…
Zvednu hlavu a čeká mě šok.
Toho kluka já přece znám!
Zvědavě si mě prohlíží.
Uvědomím si, že na něj stále zírám s otevřenou pusou, takže ji honem zavřu a rozpačitě vstanu ze země.
To není možné! Určitě to není možné!
Znovu se na něj po očku podívám. Byla tam tma, ale přesto… Ten obličej…
Je to on! Jsem si jistá.
"Neznáme se?" nadhodím opatrně.
"Ne, to určitě ne," usměje se. "Ale můžeme to napravit. Já jsem Sebastian."
Přidat komentář

Postavme si sněhuláčka

Čtvrtek v 13:50 |  Naruto
Přidat komentář

Sen 2/3

Čtvrtek v 13:21 |  city a citáty
19. říjen
Dívka sedí na slámě na studené zemi a rukama si objímá nahé nohy. Je jí zima. Ve vězení je vlhko a panuje tu nepříjemné přítmí. Ve vzduchu je cítit mrtvolný zápach, hniloba a co chvíli kolem proběhne myš či potkan.
Viktor se tu ukáže vždy jednou denně, a když dostane pokaždé tutéž odpověď, vybije si svůj hněv na dívce.
Už není tak krásná a půvabná jako dřív. Krom zranění, které jí muž způsobil, ji hyzdí ještě větší kruhy pod očima, než měla posledně.
Únava a smutek si pomalu vybírají svou daň.
Jíst teď dostává pouze chleba s vodou. Jídla je tak málo, že ji nedokáže zasytit. Avšak dívka si nestěžuje. Stále víc a víc myslí na svého milého, kterého dal Viktor pověsit.
Co hůř, musela být u toho! Dívat se, jak její láska stojí pod šibenicí...
Celou dobu se díval na ni a ona nepochybovala o tom, že jeho poslední myšlenka patřila právě jí.
Kdyby měla možnost, dávno by svůj život ukončila. Ale nedostala šanci.
Viktor není hloupý. Tušil, že se dívka svého milence nikdy nevzdá. A tak mu nezbylo nic jiného, než ho zabít. Zrovna tak jako celou její rodinu, která mu stála v cestě k ní.
Viktor je krutý. Ač bohatý a vlivný, dívka ví, že si ho nikdy nevezme. Nikdy.
Ten surovec s krásou anděla se jí hnusí. Z celé své duše ho nenávidí.
Ozvalo se zavrzání a ona udiveně zvedla hlavu. Dnes už tu byl, důkazem jí bylo několik čerstvých šrámů na zádech.
Vymyslel totiž novou metodu. Šlehá ji bičem.
Ve dveřích nestál Viktor, nýbrž plavovlasá mladá žena. S odporem si dívku v potrhané noční košilce od krve změřila. Dívka ji znala, byla to jedna z houfu Viktorových obdivovatelek.
Žena se na prahu zastavila a zarazila. Představovala si dívku,která dělá drahoty, aby byla zajímavější. Utrápené vyhublé stvoření s prázdnýma očima nečekala ani náhodou. Vůbec se nepodobala té krásce, za kterou si mohl Viktor nohy uběhat. A přitom to byla tatáž osoba.
Ušklíbla se. Co se může Viktorovi líbit na takovéhle krvavé špindíře?
"Čekala jsem, že budeš hezčí," pravila posměšně.
Dívka jí nevěnovala jediný pohled.
"Nechápu, co na tobě Viktor vidí," zkusila to znovu.
"Já také ne." Dívka se stále dívala jinam.
Žena nevěděla, jak dál.
"Přišla jsem ti říct, abys nechala Viktora na pokoji," vysvětlila důvod své návštěvy, ale neřekla to zdaleka tak sebevědomě, jak původně chtěla. Zdálo se jí to najednou absurdní.
Dívka se trpce usmála. "Já jeho?!"
Podvědomě jí vyvstanula na mysli vzpomínka, kdy ji prvně znásilnil.
"Vždyť já bych byla tak ráda, kdyby si našel nějakou jinou oběť." Upřela své hnědé oči na plavovlásku před sebou.
Žena pohled jejích smutných očí nevydržela a odvrátila hlavu.
"Kdo ti to udělal?"
Přestože nejmenovala, co myslí, dívka věděla. Rány nešly přehlédnout.
"Kdo asi?!!" vybuchla.
"Viktor?! Lžeš!" Žena odmítala uvěřit, že ten krásný muž by byl schopný něčeho tak ohavného.
"Proč bych si vymýšlela?"
Její otázka zněla logicky, ovšem žena si nedovede připustit, že by to byla pravda. Raději urychleně opustí celu.
Chvíli mi trvá, než se zorientuji. Na jednu stranu jsem nadšená tím, že se mi sen zdál, však jsem se na jeho pokračování těšila, na stranu druhou se mi jeho obsah zdá hodně depresivní a netuším, co tím chtěl básník říci. Jak je možné, aby se mi v hlavě rodil takovýto příběh?
Tak praštěná, abych si ve snáři vyhledávala jeho význam zase nejsem, ovšem hlavou mi to stejně vrtá. Kvůli tomu dostanu ve fyzice pětku. Neposlouchám výklad, takže když se mě fyzikářka zeptá na vlastnosti vektorů, nedovedu jí odpovědět. Tím na sebe nechtěně přilákám její pozornost a ona si mě vyvolá k tabuli. A že mé výkony ohodnotí nedostatečnou? To už je jen třešnička na dortu k tomu, že třída okomentuje moje blekotání hurónským smíchem.
Fyzik ze mě prostě nebude.
23. říjen
Ta biologie nakonec zase tak špatně nedopadla. Trojka sice není žádný velký úspěch, je to takový průměr, ale pořád lepší než čtyřka nebo pětka. A dostat trojku není koneckonců žádná ostuda, připomenu-li, že pokud je dobře polovina testu, stačí to pouze na čtyřku.
Fyziku jsem si už také "vylepšila". Psali jsme testík a já ho zvládla na tři mínus. Ve fyzice je to u mě celkem hezká známka, tudíž mohu být spokojená. A navíc nám odpadla francouzština!
Prostě báječný den.
18. listopad
"Řekni ano!"
Muž je zlostí bez sebe.
Dívka záporně zavrtí hlavou. Nevezme si ho. Raději se nechá utýrat k smrti.
Nehýbá se, smířeně snáší rány, kterými ji trestá.
Nejprve do ní mlátí nějakým klackem, posléze vezme do ruky bič.
Bolí to. Strašně to bolí…
"Proč si mě nechceš vzít?" Viktor si přiklekne k ní na zem.
Dívka pozvedne hlavu a zadívá se mu do tváře. Má pocit, jako by se v ní mihl stín soucitu, ale zřejmě si to jen namlouvá.
"Ubližuješ mi," obviní ho tiše.
"Ne," odporuje. "Ty si to děláš sama. Kdybys souhlasila, nemusel bych tě držet ve vězení a dávno bys byla mou ženou," připomene jí.
"Ty myslíš, že je to řešení?" Usměje se mdle. "Zmlátit mě a doufat, že tak změním názor?"
"Přeháníš," ušklíbne se.
Beze slova si vyhrne potrhanou košilku a odhalí zčernalé a zhnisané rány. Šrámy od biče, rozseknuté rány od bot a ostrých věcí, které po ní v návalu vzteku mrštil a sedřená místa, následek toho, jak ji vláčel za vlasy.
"To přece…" Muž vypadá zaskočeně.
"Tos' mi udělal TY," prohlásí dívka. Bez emocí, bez zášti. Je jí jedno, jestli ji za to znovu zmlátí. Je na jeho surový přístup zvyklá.
Ale jeho to ani nenapadne. Šokovaně zírá na ošklivá zranění.
To jí přece nemohl udělat on. Těch pár ran…Není možné, aby jí bič a několik kopanců tolik ublížilo. Nebo ano?!
"Já bych ti přece neublížil," snaží se jí přesvědčit. "Já tě miluju!"
Dívka se zamračí..
"Viktore, nech toho. Zabil jsi mi rodinu, mého ženicha, všechny, které jsem měla ráda. Jak teď můžeš tvrdit, že mě miluješ?!"
Muž mlčí. Neví, co na to říct.
Dívka si dovolila příliš, avšak v něčem má pravdu a on to ví.
Přidat komentář

Kimimarova nevýhoda xD

16. května 2012 v 13:37 |  Naruto
Přidat komentář

Sen 1/3

16. května 2012 v 13:21 |  city a citáty
Venku prší.
Žádný div, nastal podzim, čas sebevražd.
Popravdě nemám tohle depresivní období ani trochu ráda. Vstávám za tmy, je zima a bláto a bílá zima ještě v nedohlednu.
Nasměruji svůj pohled z okna a pozoruji zataženou oblohu. Dešťové kapky dopadají na parapet a vítr honí po zemi suché listí.
Vládne přesně takové počasí, kam by člověk nevyhnal ani psa.
A přitom mám moc ráda ten slunný podzim plný barev. Procházky po lesních cestách, kdy mi pod nohama šustí spadané listí, vyrábění zvířátek a panáčků z kaštanů, jako to dělají děti v dětském domově, kam mě jednou vzala spolužačka Bára. Od té doby tam chodím čas od času s ní. Nic mi to neudělá a ti prckové mají radost, že mě vidí. Alespoň někdo, komu je moje přítomnost milá.
Doma na sebe v jednom kuse štěkáme. Nejsem prostě tak úžasná a dokonalá jako Pavlína, moje starší sestra.
Ona je prostě skvělá dcera. Krásná, chytrá, milá, ochotná, pracovitá a navíc má jasnou svou budoucnost. Studuje medicínu, bude z ní lékařka.
Zato já! Netuším, kde bych se chtěla v zaměstnání uchytit, jsem líná, hubatá a navíc nosím nevkusné oblečení a poslouchám tu hroznou hudbu…
"To Pavlínka miluje Mozarta a jiné klasiky," jako by za mnou mluvila babička.
Řekla bych, že starší sourozenci to mají v mnohém lehčí. Nikdo je nesrovnává s těmi úspěšnějšími, kteří to přece zvládli bez problémů…
Pavla je v podstatě fajn, nic proti ní nemám. Jak bych také mohla něco mít, proti tak dokonalé osobě, že!
Jen mi vadí, že mi všichni pořád předhazují, jak je skvělá. Vždyť to vím sama i bez nich!
10. říjen
Vděčně se vyhrabu ze vrat školy. To byl tedy zase den…
Písemka z biologie mě sice nepřekvapila, leč zaskočila.
Měla jsem si tu pitomou bižuli aspoň přečíst, nadávám si zpětně. Takhle jsem si byla jistá jen rozdělením organismů. Zbytek jsem se sice snažila opsat od Báry, jenže pan profesor si mého pošilhávání ke kamarádce všiml a pohrozil mi koulí, takže jsem už raději neriskovala.
Dnešní den byl zajímavý ještě něčím.
V noci se mi zdál sen. Velmi zvláštní sen. Běžně se mi sny nezdají a když už mám to štěstí, bývají to zpravidla samé nesmysly, které nemají hlavu ani patu. Tenhle však byl jiný.

I teď si ho dokážu bez problémů vybavit.
V rohu pokoje se krčí dívka. Nevidím jí do tváře, je zde příliš šero. I tak však dokáži rozpoznat, že je velmi krásná.
Havraní vlasy jí padají v drobných lokýnkách po zádech jako závoj a ostře kontrastují s alabastrově bílou pletí. S obavou v očích hledí k oknu, kde stojí muž. Je hezký, urostlý, avšak oči má tvrdé, nelítostné, bez jakýchkoli známek emocí.
"Už ses rozhodla?" štěkne na ni.
Dívka mlčí, očima bloudí po stěnách, jako by hledala něco, čeho se může zachytit.
"Tak odpověz!" Přejde k ní a zatřese s ní jako s hadrovou panenkou.
"Nevezmu si tě, už jsem ti to jednou řekla." Vyhoví mu.
Obdivuji, s jakým klidem mu odpoví, muž je vzteklý a zuřivý. Nakopne ji okovanou botou, až odletí a o pár metrů dál se zastaví o zeď.
Dívce vhrknou do očí slzy.
"Kdyby žil otec, nedovolil by, aby ses ke mně choval takhle," vyčte mu roztřeseným hlasem.
"Jenže on nežije," ušklíbne se muž krutě.
Nežije. Dívka to moc dobře ví. Ví, že je odkázána na milost a nemilost tohoto muže. Muže, který zradil celou její rodinu, který povraždil všechny, kromě ní a bratra Sebastiana, kterému se podařilo uprchnout. Jenže kdo ví, jestli ho přece jen nedostihli…
Sebere všechnu svou odvahu. "Nevezmu si tě, rozumíš? Jsi vrah a zrádce! Za tebe já se nikdy nevdám!" rozkřikne se na muže.
Ten do ní ještě několikrát kopne, až se jí bílá noční košilka zbarví do ruda krví.
"Však ty přijdeš k rozumu," ušklíbne se na ni a s prásknutím dveří opustí místnost.
Teprve nyní se dá děvče do pláče. Za žádnou cenu nechce, aby ji ten tyran viděl plakat.
Ano, přesně tak to bylo. Je zvláštní, že si pamatuji i ty nejpodrobnější detaily. Je mi dívky ze snu líto. Zřejmě je to nějaká šlechtična, napadne mě. Celá ta situace by tomu nasvědčovala.
16. říjen
"Nesu ti něco k jídlu, krasavice," postaví muž před dívku podnos s jídlem.
Lhostejně ho sjede očima. "Nebudu jíst."
Muž pokrčí rameny, je mu to v podstatě jedno. Zajímá ho jen jediné. "Už jsi změnila názor?"
Dívka se nadechne a roztřeseným hlasem odpoví: "Ne, nezměnila."
Plesk!
Po facce, kterou jí muž uštědří, jí na tváři zůstane obtisknutá celá jeho dlaň.
Po tváři jí steče zbloudilá slza, kterou rychle hřbetem ruky setře. Jenže slzy se zastavit nedají. Kanou po bledých lících a vsakují se do tenké látky se zaschlou krví.
"Okamžitě přestaň plakat!" přikáže jí muž. "Mě pláčem neobměkčíš!"
Ne, nejde to. Vzlyky, žal a bolest nejdou potlačit.
Dívka se přikrčí v očekávání dalšího výprasku. Muž ji však vezme za ramena a donutí ji podívat se mu do očí.
"Děláš si to sama," vyčte jí. K jejím krásným očím plným bolesti zkrátka nedokáže být lhostejný tak, jak by chtěl.
I dívka vycítí změnu. Měří si ho smutným pohledem a ani se mu nepokouší odporovat.
"Mohla ses tohohle všeho ušetřit," pokračuje muž. "Zahrnoval jsem tě dárky, kvůli tobě se přestal zajímat o ostatní děvčata. A ty?! Dalas' přednost tomu neurozenému hlupákovi!"
Dívka ví, že o jiné ženy se nepřestal zajímat nikdy. Ví, že lže. Avšak neřekne to nahlas. Stejně by ničeho nedocílila.
Mužovy smaragdově zelené oči jsou tvrdé a kruté. Krásný obličej plný opovržení si ji posměšně měří.
"Jsi pěkná, to jo, ale proč mi na tobě tolik záleží, sakra?!"
Ani ona to neví. Kolik věcí by se vyřešilo, kdyby o ni tenhle surový nafoukanec ztratil zájem.
"Nech mě jít, Viktore," požádá ho. "Tolik krásných dívek o tebe stojí, mnohem hezčích, než já. Vezmou si tě rádi, dobrovolně, ty si přece můžeš vybírat."
"Ne!" okřikne ji umíněně. "Já se ožením jedině s tebou!"
Zakroutí nad ním nechápavě hlavou. Je zvyklý dostat vždycky to, co chce, není divu, že tak vyvádí.
"Ale já si tě nevezmu, Viktore. Nikdy."
Rozzuřeně ji od sebe odstrčí. "Doufal jsem, že jsi rozumná. Ale ty ne! Jsi paličatá zrovna jako tvůj otec!"
Je rozzlobený a dívka ví, že přijdou rány. Už je zvyklá. Celé její tělo hyzdí modřiny a zaschlé strupy. Už tu bolest ani moc nevnímá.
Tentokrát je to však ještě horší.
"Stráže! Odveďte ji do žaláře!" houkne na dva vojáky hlídající přede dveřmi. "Ještě budeš ráda, když si tě vezmu," sykne směrem k dívce a odejde.
Vojáci se zachovají podle rozkazu a nebohou dívku odvedou do podzemního vězení. Je jim jí líto, ale dělat nemohou nic. Proti pánovu rozkazu se neodváží vystoupit jediný.
Na budíku svítí 2:37. Promnu si oči a uvědomím si, co se mi zdálo. Nemám z toho moc dobrý pocit. Sen byl hodně živý, reálný, jsem z něj parádně rozhozená. Alespoň už vím, že muž, jenž usiluje o dívku ze snu, se jmenuje Viktor.

Pokusím se znovu usnout, ale nepodaří se mi to. A tak jen koukám do stropu a přemítám, jak je možné, aby se mi zdál sen na pokračování.
Příští večer si jdu dychtivě lehnout v očekávání, jak bude příběh pokračovat, avšak jako na potvoru se mi nic nezdá. Je to ironie, fakt.
Ve škole toho po nás vyžadují čím dál víc. Ve francouzštině doslova plavu. Či spíše by se lépe hodilo říct topím.
Rodiče bohužel nedokáží pochopit, že chyba není ve mně, nýbrž v učitelce. Její zmatený výklad prokládaný příslovími mě pěkně hněte.
Nejen, že si nestíhám dělat poznámky, ale pokud náhodou něco napíše na tabuli, z jejího škrabopisu zkrátka kloudné slovo nevyluštím…
Jenže u nás v rodině se razí heslo, že učitel má vždycky pravdu. Což je někdy na pytel.
Přidat komentář

Kam dál